Založit webové stránky nebo eShop

Revenge

Probouzí mě ukrutná bolest. Otevírám oči. Snažím se zaostřit zrak, ale všechno vidím jako v mlze. Opět vlna bolesti. Musím mít zlomená nějaká žebra a nějaké vnitřní zranění. 

Vidím už lépe. Rozeznávám temné uličky Děčína. „Co se mi stalo?“proletí mi hlavou otázka, na níž nenalézám odpověď, zatím. Nemohu si vzpomenout na nic, co by vysvětlovalo, proč jsem takto zraněný a ležím špinavý na ulici.

Zašmátrám v kapsách, ale mobil nemohu najít.

„Pomóóóóc!“, můj chvějící se mrtvolný hlas mě vyděsí. Tohle nemohl nikdo slyšet. Zase se o sebe budu muset postarat sám, jako vždy. Jenže tentokrát to není nic běžného, nyní mi jde o život a já ještě nejsem připravený umřít. Ne teď!

Zvedám své rozbité tělo. Nikdy v životě jsem na tom nebyl tak bídně. Myslel jsem jen na pomstu a to jsem ještě nevěděl, kdo mi to udělal. To jediné mě drží nad propastí života a smrti. Zatím, co se snažím dojít někam, kde by mi mohli pomoc, vše se mi začíná vybavovat...

 

Před 2 týdny

„Šťastný nový rok!“, zazní z davu.

„Šťastnej novej rok“, odpovídám docela znechuceně. Takové párty, jako tahle, mne nikdy nebrali. Moc lidí a k tomu ještě třikrát více alkoholu, to nikdy nepřinese nic dobrého. Jediný důvod mé přítomnosti je Vašek. Vím jaký je a jak snadno se nechá přemluvit ke všemu možnému. Teď ho však nemohu najít. Kaštanově hnědé vlasy zde má skoro každý. Objevuji ho až po delší době a jen díky jeho tričku se specifickým nápisem:
„Born in Heaven, Dying in the Hell“ (Narozen v nebi, umírající v pekle). Již v náladě se zajímal o pěknou blondýnku s trojkama. Ačkoliv jsem s ním chtěl o něčem mluvit, nechal jsem ho jeho osudu, stejně by s ním nebyla řeč.

V půl čtvrté párty končí. Skoro všichni už spí někde pod stolem, v koutě, ve vaně, nebo na balkóně. Odvádím Vaška domu. Dokonce se mu na tu blondýnku podařilo získat číslo. Jenže když odešla, naházel do sebe vše, co potkal a bylo mu jedno, jestli je to rum, vodka, víno či pivo. Dle toho také vypadala cesta domu. Kdyby po sobě Jeníček a Mařenka nechávali stejné stopy jako my, jistojistě by se vrátili zpět domu. Cesta na pět minut nám zabrala dvě hodiny.

 

...Když jsem si na to vzpomněl, musel jsem zasmát, ale v další vteřině mi obličej zkřiví bolest. „Teď bych potřeboval pomoc zase já, Vašku“ zašeptám do ticha. Jen šelest právě padajících vloček sněhu mi je odpovědí. „No prostě super!“ procedím stěží mezi zuby a pokračuji v něčem, co zdaleka připomíná chůzi...

 

Když jsem se probudil, bylo už po dvanácté. Kouknu se do Vaškovy postele, ale je prázdná. Oblékám se a jdu se po něm podívat. Seděl v kuchyni a pil mléko. Usmál jsem se a vešel dovnitř.

„Snad pána nebolí hlava?“ schválně jsem se zeptal dosti hlasitě.

„Neřvi tolik, sakra!“

„Okey,“ stále se na něj směju, „neztratil jsi to číslo od té blondýnky?“

„No jo, vždyť já na to dočista zapomněl!“ a rychlostí blesku se rozletěl zpět do pokoje. Ani bolest hlavy mu nebránila.

Toho dne se jí ještě dovolal a já si mohl jít pískat. Sbalil jsem si svých pět švestek a šel domu. Jít odpoledne 1. ledna přes město je to samé, jako jít zemí nikoho. Ticho zavládlo celým městem. Sem a tam bouchla nějaká rachejtle, ale byl to spíš výjimečně. Bohužel jsem musel projít i „Cikánským getem“. Nikdo tudy nechodí rád.

Jdu kolem knihkupectví, když se z ulice, do které chci zatočit, ozvou dvě rány.

„Parchanti zasraný“ říkám si v duchu. Vcházím do té ulice a úplně zkamením. To, co jsem uviděl, mi úplně vzalo dech. Na zemi u popelnic leželo bezvládné tělo nějakého mladíka. Mohlo mu být kolem dvaceti let. Nad ním se skláněl cikán, krátce střižené černé vlasy. Křivý nos a obrovské uši výrazně zdeformovaly jeho vzhled. Až nyní jsem si všiml revolveru, jež dřímal ve své levé ruce. Začal pozvedávat ruku. Nevím, zda to bylo podvědomé nebo se mi hrůzou podlomily nohy,
ale spadl jsem na zem a dvě kulky mi proletěly těsně nad hlavou. Jemu však došli náboje v bubínku a musel si nabít. Na nic jsem nečekal a utíkal pryč. Za pár sekund zazněly ještě tři nebo čtyři rány. Při té poslední mě vystřelila strašná bolest do pravého ramene. V ten moment mě to ale nezajímalo. Utíkal jsem dál rychleji, než bylo vůbec možné. Asi za tři minuty jsem se rychle ohlédl, ale útočníka jsem neviděl. Stále jsem běžel dál, ale nyní již pomaleji. Kdybych se zastavil, na místě bych padl vyčerpáním. Srdce mi tlouklo rychleji, než myši. Byl jsem na pokraji sil, ale dokázal jsem doběhnout domu. Samozřejmě různými oklikami, kdyby mě náhodou sledoval, tak aby mě ztratil.

Doma naštěstí nikdo nebyl – jeli na návštěvu k tetě. Bylo lehce po druhé hodině odpoledne. Zapadl jsem do svého pokoje a sedl si na postel. Stále jsem tomu všemu nemohl uvěřit. Rameno se přihlásilo o pozornost vlnou bolesti. Svlékl jsem si zimní bundu, mikinu a zakrvácené triko. Zjistil jsem, že mi kulka rozsekla jen kůži, ve své podstatě mě minula. Díky svým zkušenostem jako mladý zdravotník jsem si ránu ošetřil a přelepil náplastí se sacím polštářkem. Staré triko a mikinu jsem dal do tašky a schoval ji za skříň. Nemohu ji vyhodit u nás, někdo by to mohl najít a vyšetřovat to.

Trochu jsem se uklidnil, ale stále jsem měl tu scénu před očima. „On ho chladnokrevně zabil!“ Nic jiného mi hlavou neběhalo. „Co když mě zná? Co když mě najde? … “ Začal jsem mít strach o sebe, o rodinu, o přátele. Hlavně se to nikdo nesmí dozvědět. Ani nahlásit jsem to nešel, bál jsem se.

 

...Dostávám se na frekventovanou ulici. Chci na sebe nějak upozornit, ale únavou se mi podlamují nohy a já se sesouvám se k zemi. Končím na okraji chodníku. Slyším přijíždět auto. Snažím se zvednout, ale marně. Snad mě vidí a zastaví. Mýlím se. Auto kolem mě projíždí a pokračuje dál ve své cestě.

„Hajzle, co takhle mi pomoc? Zastavit nebo jen zavolat policajty, sanitku... !“ Každý kouká jen na sebe a ostatní je nezajímají.

Zatmívá se mi před očima, upadám do bezvědomí ...

 

Celý následující týden jsem byl doma a ven vůbec nechodil. Se světem jsem komunikoval přes internet. Na stránkách děčínské policie a několika seriózních novin jsem zjišťoval, co se kolem té vraždy zjistilo. Celou dobu jsem toužil přečíst zprávu „Vrah byl dopaden“, ta se však neobjevila.

Trochu jsem změnil svůj vzhled, oblékl jsem si úplně jiné věci (vypadal jsem dost uhozeně) a nechal jsem si ostříhat své dlouhé vlasy.

12 dní uplynulo v klidu, avšak přišla cesta do Prahy – potřeboval jsem něco zařídit a odložit by to nešlo. Nyní jsem se ale bál sám cestovat. Jenže co s tím? Když se budu vyžadovat doprovodu, každý bude zvědavý proč. A říct to nikomu nemůžu. Sbalil jsem si věci na cestu a vyrazil jsem.

Na nádraží jsem doslova letěl. Stále jsem se ohlížel kolem sebe a strach jsem měl ze všeho. Když jsem si kupoval lístek, pokladní mě sotva slyšela, jak jsem mluvil potichu. Ve vlaku jsem strategicky zaujal místo v zaplněném kupé. Seděli v něm dvě pěkné holky a postarší pár. Z toho nic zlého ani koukat nemohlo a tak jsem si sedl vedle slečen. Vlak se rozjel a jak se pohupoval a drkotal ze strany na stranu, jedna z těch dívek se chtě nechtě na mě sesunula. Začala se mi omlouvat, zatímco se jí druhá tiše smála, a tak započal náš rozhovor.

Než jsme dorazili do Prahy, úplně jsem z mysli vytlačil všechny zlé myšlenky a cítil jsem se asi nejlíp za poslední měsíc. Vystupoval jsem v Holešovicích, ale holky cestovaly až na Hlavní nádraží. Předali jsme si kontakt a já opustil vlakovou soupravu. Neušel jsem více než deset kroků a vše na mne opět dolehlo. Zase ten pocit milionu očí upřených na má záda. Potlačuji to a vmísím se do davu.

V plánu bylo, že si v Praze vyřídím, co potřebuji a za méně než 4 hodiny budu sedět ve vlaku zpět do Děčína. Ach, jak pošetilý jsem byl. Již první zastávka mi zabrala hodinu a půl a zastávek jsem měl před sebou ještě osm. Jenže nic jiného se dělat nedalo a já si to potřeboval vše zařídit. Jedna ze zastávek byl i nákup v počítačovém obchodě (czc.cz). Můj stolní počítač již má svá léta za sebou a tak jsem si do něj chtěl pořídit několik nových součástek. A jeden můj kamarád toho využil a také si něco objednal. Přicházím k přepážce, a koho nevidím, starý známý Pavel. Bydlel v Benešově u Děčína a dřív jsem se s ním vídal denně. Poté, co se odstěhoval, už to bylo pouze pár písmenek na Facebooku a tím to haslo.

„Nazdar Pavle,“ vítám se s ním překvapeně, „co ty tady?“

Jak mne zahlédl, zaleskly se mu očička. „Čau, kde se tu bereš? Já jsem přešel z Lidlu a pracuji teď tady, dobře tu platí a mám to kousek domu.“

„To jsem rád, že ti to zatím takhle vychází. Já jsem si sem do Prahy přišel něco vyřídit, a taky tady u vás mám objednávku.“  A s posledním slovem mu podávám objednávkový doklad.

„Dej to sem, hned ti to zařídím!“ sbalil ten kus papíru a zmizel jak pára nad hrncem. Neuběhlo ani pět minut a už byl zpět s několika krabicemi. Uznale kroutil hlavou, „Čéče, to je všechno pro tebe?“

„No, skoro všechno, krom té druhé grafické karty, tu mám pro Tomáše. Proč se ptáš?“

Ještě jednou shlédl celou tu hromadu a odpovídá: „Tak za prvé není to zrovna nejlevější a za druhé, takhle kvalitní výběr součástek jsem tu neměl už hodně dlouho. Je vidět, že se někdo vyzná.“

„Tak snažím se.“ Trochu jsem se musel začervenat.

„A na jak dlouho tu jsi?“

Popřemýšlím, co mu odpovědět. „To nevím. Plány jsem měl jiné, ale nestíhám to, jak se zdá. Takže to vypadá, že zpět do Děčína jedu až pozdě v noci.“

„Takže další změn plánu,“ a opět se mu zaleskli oči, jako vždy, když ho napadne jeden z jeho velkolepých nápadů, „dneska spíš u mě. Musíme zapít, že se po takové době vidíme.“

Hlava mi opět začala pracovat. Určitě je to lepší, než jet za tmy domu.

„Dobře, ale ještě musím zařídit poslední dvě věci. V kolik tu končíš?“

Domluvili jsme se, že kolem osmé večer opět přijedu k ochodu, kde pracuje a společně pak pojedeme k němu. Vyřídil jsem si poslední záležitosti a čekal jsem na něj, jak bylo domluveno. Nakonec měl „jen“ půl hodinky zpoždění. Jako bych ho neznal, prostě celý on.

Večer se pilo, hodovalo a bavilo. Úplně zmoženi jsme šli spát až po třetí ráno. Vzbudil mě až telefon. Matka. Prý kde jsem a jestli je vše v pořádku. Na všechno jsem ji odpověděl a hovor jsem co nejrychleji ukončil. Pokládám telefon a teprve nyní si všímám Pavla. S šálkem silného kafe seděl ve svém křesle a koukal na mě.

„Nazdar.“ Pronesu cynicky.

„No nazdar.“ Odpovídá spíše, jen aby se neřeklo.

Trochu zpozorním. „To je ti tak blbě, nebo se něco stalo?“

„To mi pověz ty!“ A zhluboka se mi zahledí do očí. Nemohu to vydržet a uhýbám pohledem. „A co chceš vědět?“

„Víš,“ začíná, ale dal si pauzu, aby se pohodlněji usadil, „v noci jsem se vzbudil, protože mi bylo blbě. Šel jsem na záchod, a když jsem se vracel, slyšel jsem tě mluvit ze spaní.“

A sakra. „O čem jsem mluvil?“, ale je mi už jasné, co jsem mohl říkat.

„Ten kluk, jak ho zabili, byl můj kámoš Jára. Znali jsme se od základky.“

„Aha, tak to je mi líto, a co to má společného se mnou?“ snažím se to zahrát do outu.

„Jestli je pravda, to co jsi ze spaní říkal, tak jsi byl při tom, když ho ten parchant oddělal! A hlavně jsi mu viděl do tváře a víš kdo to je!“

Je zřejmé, že jsem mluvil až moc. Jak se říká, chybička se vloudila. Teď už nemá význam zapírat.

„Ano, viděl ale kdo to je opravdu nevím.“

„A proč jsi to aspoň neřekl na policii?!“ Bylo vidět, že se v něm nahromaďuje vztek se smutkem. Do očí se mu nahrnuly slzy. Nevěděl jsem co dělat. Napadla mne jen jediná věc. Svlékl jsem si tričko a ukázal mu jizvu. Ještě z daleka nebyla zahojená.

„Jen o kousek a mohl jsi mít mrtvé dva ze svých známých...“

Střídavě se mi díval do obličeje a na tu jizvu.

„Kdybych to řekl na policii, co jsem viděl, on by si mě našel a už bych tady nebyl ani já. Promiň, je mi Járy opravdu líto, ale já ještě nechci umřít.“

Bylo na něm vidět, že mě chápe. Zklidnil se. Delší dobu jsme tam jen seděli, koukali se na sebe a mlčeli.

A je to venku. Jediné co mi od té chvíle lítalo hlavou.

 

Cítím, jak se mnou někdo hýbe. Vynakládám ohromné úsilí, abych otevřel oči. Oslepuje mě ohromné světlo. Po několika chvílích rozeznávám i pár přístrojů. Jsem v sanitce! Najednou se nade mě nakloní nějaká ženská tvář. „Je při vědomí! Haló, slyšíte mě?“ Snažím se kývnout souhlasně hlavou, ale nepohnu s ní ani o píď. Proto na ni jen mrknu.

“Zdá se, že mě vnímá. Sakra řidiči, kdy už tam budeme? Ztratil mnoho krve!“

 

Jak z ohromné dálky slyším někoho jí odpovídat: „2 minuty, Tyršovka i Kamenická jsou rozkopaný, musím to objet!“

„Hlavně rychle! A vy mi tu neusí...“ Zbytek jsem již neslyšel.

 

Již nebylo více co si říci. Zabalil jsem si všechny své věci a jal jsem se odejít pryč. Pavel mě ještě mezi dveřmi zastavil.

„Dávej na sebe pozor a zkus to nějak vyřešit!“ V těch slovech bylo vše. Pochopení, mírná výtka i popřání příslovečného štěstí. Pousmál jsem se, přikývl a odešel. Dveře od bytu jsem slyšel zabouchnout, až když jsem byl skoro venku z domu.

Rozhodl jsem se odjet vlakem z Hlavního nádraží. Hlavou mi běhalo neskutečně mnoho myšlenek a teprve po půli cesty jsem si uvědomil, že v kupé sedím celou dobu sám. „Nu což, do teď nikdo nepřistoupil, zbytek cesty už by se to nemělo změnit.“ řekl jsem si polohlasem a opět zahloubán do svých myšlenek jsem přestal vnímat ubíhající kilometry.

Vlak byl v půli trati mezi Ústím n. L. a Děčínem, když sebou prudce trhl a brzdil o sto šest. Mnozí cestující byli pomlácení a pochroumaní, neboť popadali na zem. Vlak zastavil a nevypadalo to, že by se měl co nejdříve rozjet. Když se objevil průvodčí, všem říkal stejnou monotónní větu: „Omlouváme se, ale vyskytly se technické problémy. Zůstaňte sedět v kupéčkách!“ Už jen jeho výraz v obličeji mě začal dost znepokojovat. Vydal jsem se tedy nenápadně za ním. Směřoval do posledního vagonu, kde vystoupil a pokračoval dál po kolejích ze směru jízdy. Sledoval jsem ho z okénka v posledních dveřích. Asi po 150 metrech se zastavil, chvíli něco zkoumal na zemi a opět se vracel k vlakové soupravě. Ještě než nastoupil zpět do posledního vagonu, slyšel jsem ho mluvit s někým vysílačkou. Celý rozhovor jsem nezaslechl, ale i z té krátké části, jež ano, jsem pochopil, co se stalo.

„ ... na místě mrtvý. Nedalo se nic dělat.“ Bylo na něm vidět, že je z toho dost vyděšený.

Vrátil jsem se zpět do svého kupé. Neuběhlo ani deset minut a po vedlejší koleji přijela další souprava. Cestující byli vyzváni, aby neprodleně přestoupili. Samozřejmě jsem taktéž uposlechl. Po pěti minutách jsme již opět drkotali směrem domu. Nevím, zda pravou příčinu zastavení věděli i ostatní a nechtěl jsem to zjišťovat. Celkové zpoždění jsme tedy měli něco kolem 25 minut.

„Začínají kolem mě nějak moc umírat lidé.“ Skleslý jsem již za tmy pokračoval v cestě domu. Aniž bych si toho všiml, pověsily se na mě dva stíny. Procházel jsem akorát kolem Mototechny, když mi na hlavě přistál nějaký černý pytel, ruce mi někdo pevně držel a s hlasitým skřípěním brzd ve dle mne zastavilo auto, nejspíše nějaká menší dodávka. Ne zrovna jemně mě vhodili dovnitř, kde nejspíš čekali další lidé, kteří mne svázali a na pytel nalili páchnoucí tekutinu. Neuběhlo ani deset vteřin a já už byl uspaný.

Probudil mě až hlasitý skřípot kovu o kov. Velice pomalu jsem otevíral oči. Neviděl jsem žádného útočníka. Posadil jsem se. Stále jsem byl zavřený v autě. Bočními okénky nebylo nic vidět. Museli mě přepadnout nějací amatéři, protože jsem stále žil a ruce jsem měl svázané před sebou místo za zády. Vyškrábal jsem se na přední sedadlo. Předním oknem jsem uviděl vraky aut. „Proč jsem na vrakovišti?“ proběhlo mi hlavou. Stále jsem byl zmatený.

Začal jsem rozvazovat provaz na rukou. Šlo to dosti ztěžka. Venku musel někdo nastartovat nějaký obrovský stroj, hukot mi trhal uši. Začal jsem mírně šílet. Rychleji a rychleji jsem se snažil rozvázat ten uzel. Už, už jsem měl provaz dole, když přední sklo prasklo. Zorničky jsem měl rozšířené strachem. Opět tu bylo skřípění a praskání kovu. Nyní už jsem pochopil, kde jsem. Lis na auta. Takhle se mě chtěli zbavit. Můj život měl skončil v hromadě šrotu. Před očima mi ve zlomku vteřiny přeběhl celý můj dosavadní život. Nebylo toho moc co rekapitulovat. Jsem ještě mladý.

Do žil mi najednou začalo proudit obrovské množství adrenalinu. Srdce mi tlouklo neskutečnou rychlostí. Odhodil jsem provaz a začal vylézat ven dírou, kde bývalo přední sklo. Vše bylo zpomalené. Stavím se na kapotu již polovičního vraku auta. Lis ale stále neměl práci hotovou. Seskočil jsem na dno a rozeběhl se směrem ven z toho proklatého stroje. Když jsem z něho vybíhal, nebylo v něm už moc místa. Jen tak akorát, abych se do něj vešel já.

Ven jsem spíš vypadl, než vyskočil. Stále jsem na sobě cítil účinky uspávadla. Otočil jsem se na záda a uviděl tu nestvůru, z níž jsem se právě dostal ven. Z auta nezbylo více, než plátek ocelového chleba. Lehl jsem si a hlasitě oddechoval. Děkoval jsem Bohu za život. Ještě ale nebyl všemu konec. Nalevo od lisu někdo začal hlasitě řvát. Každému by došlo, že je to určitě kvůli mně.

Vstal jsem a rychle zaběhl mezi několik aut. Přikrčil jsem a pozoroval okolí. Celý areál byl osvětlený několika reflektory. Musel jsem se dostat pryč, do bezpečí. Stále jsem neměl tušení, kde se nacházím. Ujel bych v autě, ale řídit jsem neuměl. Nebylo zapotřebí se to učit. Teď by se mi to hodilo. U výjezdové brány, která byla zavřená, stál menší domek. Otevřely se dveře a vyběhli dva chlápci s pistolemi. Přikrčil jsem se ještě víc, aby mě nezahlédli. Plán útěku jsem měl už vymyšlený. Za sebou se z ničeho nic ozvaly kroky. Bleskurychle jsem se otočil. V ten samý okamžik si mě všiml i ten středně vysoký chlápek, s tmavě hnědými vlasy a zelenýma očima. Pozvedával ruku a já si všiml jeho pistole. Ani nevím, kde jsem ji sebral, ale moje ruka držela měděnou tyč a já už se jen napřahoval. Byl jsem rychlejší. Praštil jsem ho přes ruku a on bolestí tu pistoli upustil. Nevěděl jsem co dál dělat. Chtěl jsem ji sebrat. On však rychle přiskočil a zašlápl ji svou černou kanadou. Nezbývalo mi nic jiného, než se opět ohnat tyčí. Opět zásah. Nyní se tyč zacílila na jeho obličej. Při nárazu se tyč rozvibrovala natolik, že mi vypadla z ruky. A TEĎ JE KONEC! Nemám se čím bránit. Naštěstí to ani nebylo zapotřebí. Ránou do hlavy jsem ho útočníka vyřadil úplně ze hry. Upadl na zem a nehýbal se. Z nosu a úst se mu vyvalila krev.

Nyní mi nic a nikdo nebránilo, abych sebral střelnou zbraň. Nepotřeboval jsem vysvětlit, jak s ní zacházet. Opět jsem se rozhlédl kolem sebe. S právě nabytou zbraní jsem se cítil daleko silnější a ve větším bezpečí. Zahlédl jsem nějaký pohyb na druhé straně areálu. Nemeškal jsem ani vteřinu a rozeběhl se k otevřeným dveřím budovy. Vběhl jsem dovnitř a práskl za sebou dveřmi. Už pozdě jsem si uvědomil, že tak na sebe přilákám pozornost. Neřešil jsem to a hledal další dveře, jež by mě zavedli na ulici. Nikde ale žádné nebyli. Otevřel jsem okno a vyskočil. Okno bylo metr a půl nad zemí. Při dopadu mi trochu ruplo v kolenou. Schoval jsem si zbraň za pásek a rozeběhl se, nevěda kam. Vyběhl jsem zpoza plotů a viděl Labe. Nyní jsem přesně věděl, kde se nacházím. Ústecká. Teď pro mě bylo jednoduché se zorientovat a rozeběhnout se k městu.

Naneštěstí pro mě nezůstal můj únik bez povšimnutí. Asi půl tuctu únosců/útočníků se za mnou rozeběhlo. Přeběhl jsem přes koleje. Byl jsem u areálu Dopravních podniků, když mě mé nohy zradili a já sebou plácnul o zem. Ušpiněný jsem se zvedl a jen co noha nohu mine se snažil dále utíkat.

Akorát jsem míjel Krátkou ulici, když se za mnou ozvalo několik výstřelů. Většina kulek mě minulo, ale dvě si bohužel svůj cíl našli. Jedna se mi zavrtala do stehna pravé nohy a zůstala v něm. Druhá mi prolétla bokem břicha a štrádovala si to dál. Bolest mě ochromila natolik, že jsem se na místě svalil. Už jsem nemohl dál. Útočníci ke mně doběhli. Někdo z nich do mě párkrát kopnul a zlomil mi dvě žebra.

Už jsem se loučil se životem. Čekal jsem poslední ránu, ta však nepřišla. Místo toho jeden z nich rozkázal, aby mě zbylí dva útočníci zvedli a šli za ním. Prošli jsme kolem benzínové stanice a zašli mezi zde stojící garáže. Povalili mě na zem. Jejich šéf (ten, jež rozkazoval) se na mě obrátil a vyndal si z pouzdra zbraň.

Chvíli spolu všichni tři mluvili. Já jsem si odříkával modlitbičku. Hlavou mi projela ještě jedna myšlenka. Vzpomněl jsem si na zbraň, kterou jsem ukořistil. Když jsem vyskočil z okna ven, dal jsem si ji za pásek na zádech, aby mi nepřekážela v běhu. Bylo mi jedno, zda to bude nápadné či ne. Svou pravou rukou jsem zajel pod sebe a zpoza opasku pomalu vytáhl zbraň. Chladný kov mě částečně probudil. Již trochu jasněji jsem ji odjistil. Jeden z nich si toho všiml. Začal řvát a ukázal na mě. Ostatní se na mě také podívali. Když jejich šéf spatřil zbraň v mých rukách, na nic nečekal a namířil na mě svou pistoli. V té chvíli však už můj ukazováček mačkal spoušť. Závěr sebou škubl a zazněla ohlušující rána. Z ústí zbraně vyletěla malá včelička. Přímka jejího letu již byla přesně stanovená. Po čtyřech metrech, co opustila hlaveň, opět narazila na něco tvrdého. Kost lebeční jí ale netvořila žádnou překážku. Pokračovala dále šedou hmotou mozkovou, skrz mozeček, aby na druhé straně opět provrtala kost lebky a opustila hlavu toho darebáčka.

Bylo po všem. Jeho bezvládné tělo dopadlo jen pár metrů ode mě. Ostatní dva se nejspíše vyděsili a utekli. Nebylo co více řešit. Znovu jsem se dokázal zvednout. Odcházel jsem pryč. Scházím dolu po schodech. Směřoval jsem k benzínce. Nohy mě ale opět zklamaly. Podlomili se mi a já se sesunul dolu k zemi. Nezmohl jsem se na nic. Jen jsem oddychoval. Ještě jednou jsem napnul svaly a chtěl se postavit. Marně. Opět mé tělo spadlo. Při nárazu jsem se praštil i do hlavy a ztratil vědomí …

 

Současnost

„Vyndejte ho z té sanitky! Už je připravený operační sál?“

„Ano doktorko, vše je nachystané.“

„Rychle tam s ním! Nesmíme ho ztratit!“

„Nebojte, zvládne to!“

„Halóóó, slyšíte mě? Je při vědomí, honem, podejte mi morfium.“

„Všechno bude v pořádku! Hlavně to nevzdávejte!“

„Doktore. Má dvě střelné rány, zlomená žebra a stehenní kost na levé noze a několik podlitin. Zřejmě bude mít i vnitřní krvácení. V sanitce jsem mu aplikovala dávku morfia a litr krve. Před chvílí byl při vědomí. Navrhuji se nejdřív zaměřit na střelné …. “

 

Prolog

Asi takto vypadal můj příjezd do nemocnice. Je to jen útržek paměti. Nevím, jak dlouho trvala operace, ale sestřička tvrdí, že mě přivezli chvíli po půlnoci a na JIP jsem byl umístěn až po druhé hodině odpoledne. Zde jsem strávil dalších 8 dní, než mě převezli na normální pokoj. Až nyní jsem začal zažívat pravé peklo.

Před pokojem mi 24 hodin stojí ochranka. Každý den mám několikahodinové výslechy. K tomu náročná rehabilitace. Nedokážu říct, jak dlouho to psychicky vydržím. Policii jsem již všechno vypověděl, ale oni chtějí vědět pořád víc a víc.

Včera mě byl navštívit Pavel. Myslel jsem si, že mě prásknul on, ale mýlil jsem se. Ujišťoval mne, že by to v životě neudělal. Věřím mu.

 

Za dvě hodiny jdu na další rehabilitace. Devadesát minut cvičení a nic z toho.  Cvičit mohu jen pravou rukou, která to z celého těla schytala nejméně. Sestřička mě ujišťuje, že to dlouho nebude trvat a budu procvičovat i zbytek těla. No, už aby to bylo. Celý pobyt v nemocnici mě stresuje daleko víc, než fakt, že vrah Járy ještě nebyl dopaden.

Ač jsem policii vypověděl vše, jediné co našli, bylo ohořelé tělo únosce, kterého jsem jedinou kulkou vyřadil ze hry i ze života. Ani na vrakovišti nenašli žádnou stopu. Zbytek jako bych si prostě vymyslel.

Je středa, můj pobyt v nemocnici se po 3 týdnech blíží svému konci. Máma přišla již dopoledne. Poslední dobou je tu pořád.

„Měl jsi mi o tom něco říct!  Víš, jaký jsem měla strach? Respektive jaký mám pořád strach?“

„Co by pomohlo, kdybych ti něco řekl?“

„Mohli jsme to s policií už dávno řešit!“

„A já už taky dávno mohl být tady v nemocnici nebo rovnou na hřbitově …“

Rozhovor mezi námi dvěma, který se denně opakoval. Je mi jasné, že na mě teď bude máma stále dohlížet.

Chce se mi na malou. Sice mám na levé noze sádru, ale s berlemi chodím už obstojně. Vycházím z pokoje na chodbu. Již měsíc jsem byl stále pod dozorem policie, proto mě nyní překvapilo, že za dveřmi nikdo není. Nic podezřelého však nikde nevidím. Toalety jsou na druhém konci chodby. Když procházím kolem sesterny, kývnu na pozdrav mladé sestřičce, která má službu. Trochu se začervenala a také pokývala svou hlavou e hnědými vlasy. Poté, co jsem došel, děkuji všem svatým, že potřebuji pouze na malou. Na zemi se válí prázdná rulička od toaletního papíru.

Již uvolněný se vracím na pokoj. Těším se, že cestou opět uvidím Elišku (to je jméno té sestřičky), ale když procházím opět kolem sesterny, není tam. „Asi je u nějakého jiného pacienta“ pomyslím si a jdu dál. Policie u mých dveří stále není. Stojím již u dveří. Chci otevřít, ale vidím, že dveře již pootevřené jsou. Na pokoji jsem sám a dnes nebyla žádná další návštěva v plánu.

Pevně sevřu berle v rukou a pomalu vcházím do pokoje.
U okna vidím stát osobu oděnou v bílém šatu. Poznávám Elišku. Usměji se, ale ihned opět zvážním. Eliška je celá vyděšená a místo, aby koukala na mne, kouká kamsi za dveře. Tep se mi opět zrychluje. „Co se děje?“ proletí mi hlavou otázka, na níž nemám odpověď. Využívám odrazu okna. Vteřinka soustředění a vidím dalšího člověka za dveřmi. Nečekám a celou vahou těla narážím do dveří. Ať to je kdokoliv, normální člověk se neschová za dveřmi. A Elišky vystrašený výraz je mi toho důkazem. S její pomocí se zvedám ze země, a co nejrychleji mizíme pryč.

Běžíme k výtahu. Když k němu dobíháme, výtah už jede nahoru a já rychle mačkám tlačítko, aby tady zastavil. Když se otevírají dveře, z výtahu vycházejí právě ti dva policisté, kteří měli hlídat před mými dveřmi. Koukají na nás jako na zjevení. Za sebou slyším rychlé kroky. Popadnu Elišku a vstrčím ji do výtahu. Na konci chodby se objevuje černě oblečený muž s hodně svalnatou postavou. Jakmile spatří policisty, otáčí se a běží pryč. Jeden z policistů se za ním rozeběhl. Za doprovodu druhého policisty se vracím do pokoje.

„Jak je možné, že jste šli pryč?“ obořím se velice agresivně do policisty.

„Vysílačkou jsme dostali hlášení, že se máme oba dostavit do přízemí, kvůli nějakému incidentu. Tam ale nikdo o ničem nevěděl. A teď mi pověste, co se stalo tady.“

„Asi bude lepší, když vám to řekne ona“ a podívám se na vyděšenou sestřičku. Ta seděla na židli u stolu a dívala se do zdi. Jdu k ní a pokládám ji ruku na rameno (fyzický kontakt prý člověka uklidňuje a sbližuje). Rychle se otáčí, ale když vidí mne, uklidňuje se.

„Co se tady stalo, když jsem šel na toaletu?“ Cítím, jak se začíná třást.

„To je v pohodě. Už tu není a nevrátí se.“ Policista mezitím volá na služebnu, odkud sem posílají další hlídku.

„Když jste byli pryč, přišel ten muž a ptal se, kde máš pokoj. Vím, že to nikomu nemáme říkat, obzvlášť když tu není policie. Řekla jsem, že mu to nemůžu říct. Tak mě popadl a začal se mnou třást a vyhrožovat mi, že mě zabije. Neměla jsem na vybranou a tak jsem mu ten pokoj ukázala. Když ho tam nenašel, myslel si, že mu lžu. Chtěl mě zmlátit, když v tom uslyšel někoho jít na chodbě. Postavil se za dveře a rozkázal mi, ať se tvářím normálně.
On vytáhl z kapsy pistoli! Pak vešel on,“ podívala se na mě, „a dveřmi ho srazil. Nakonec jsme utekli a potkali vás.“ Když domluvila, tekly jí po tváři slzy. Rukávem županu, který jsem měl na sobě, jsem jí je utřel.

Asi za pět minut přichází i druhý policista. Útočníka prý nedostihl.

„Slečno, vy jste útočníka viděla. Pojedete s námi na služebnu a tam nám pomůžete vyhotovit portrét toho muže. Samozřejmě až přijedou kolegové, kteří zde budou hlídat místo nás.“ Přesně jak jsem říkal, nikde nejsem v bezpečí. Já, ani lidé kolem mě.

Večer přijede ozbrojená eskorta a na zbytek léčení a rehabilitace mě odvezou do Vojenské nemocnice v Praze. Jsem za to rád, alespoň budu daleko z Děčína, pryč od lidí, na kterých mi záleží. Celou cestu jedeme v poklidu, až na zácpy na dálnicích. Dokonce jsem se s ozbrojenci blíže seznámil a tak nám čas utíká rychle. Je to hodně zajímavé zjistit, kteří lidé tu jsou proto, aby mě ochránili a v případě nutností to schytali za mne.

Myslel jsem si, že v té vojenské nemocnici to bude lepší. Při příjezdu zjišťuji, jak jsem se mýlil. Jídlo úplně stejné, vybavení ani o píď lepší a ty léčebné procedury? „Oni mě chtějí zabít!“ byla má první reakce, když jsem obdržel týdenní léčebný plán.

Bylo mi řečeno, že zde zůstanu dva až tři týdny. Prý je tato nemocnice lépe hlídaná - jediná pozitivní věc.

Uplynul už asi týden, sundali mi už sádru a má pohyblivost se vrátila téměř do normálu. Jenže zábava je tu nulová a jediné spojení se světem je můj mobil. Hlídají mě tu ti samí policisté, kteří mě převáželi z Děčína sem do Prahy. Někdy, když je čas, si s nimi povídám a je úplně jedno o čem. Na dnešní večer jsme se dohodli, že si zahrajeme karty.

Hrajeme už asi hodinu a je to dost vyrovnané. Přitom si povídáme. Najednou narážím na téma, proč jsem tu vůbec tak hlídaný.

„Přece, aby se ti nic nestalo.“ Odpovídá jeden z nich.

„To vím, ale nechápu, proč je vynaloženo tolik úsilí na mou ochranu a na dopadení vraha, či celé jeho bandy.“

„Tak to my nevíme. Ale je pravda, že příkaz na tvou ochranu přišel z nadnárodních okruhů.“

„Nadnárodních?“ Skláním ruku s kartami a zadívám se jim do očí. Tohle už začíná být dosti zajímavé. Začínám tušit, že o tu vraždu tu asi tolik nepůjde.

„Proč nadnárodní okruhy řeší jednu prachsprostou vraždu?“

„To se ptáš špatných lidí. My tu jsme jen na tvou ochranu.“

Víc jsem z nich nedostal a ani nedostanu. Zítra dopoledne mě opět čeká výslech. Zkusím se dozvědět něco víc. Po dvou a půl hodinách hru končíme. Mám nejmenší skóre, takže se zdá, že jsem to právě prohrál. Zasmějeme se tomu. Přichází sestřička a tvrdě je vyhání. Je mi jich líto, ale je čas jít spát. Každý den je tu dost vyčerpávající.

Budíček v půl sedmé ráno, snídaně, ranní hygiena a v osm šup na rehabilitace. Sto dvacet minut posilování a zvyšování kondice. Ale vždy to přetrpím, následuje totiž půl hodina masáže od krásné masérky. Komu by se to nelíbilo?

Po sprše zamířím opět do svého pokoje. Samozřejmě s dvěma stíny stále za sebou. Nestíhám se ani pořádně položit na postel, když někdo klepe na dveře.

„Dále“ zvu neznámého dovnitř, ačkoliv sem má každý přístup, jak chce – ironie. Dveře se otevírají a vchází psycholožka s policejním důstojníkem.

„Á, další výslech nás čeká.“ Nezapomněl jsem se znuděně ušklebit.

„Ano, projdeme si, co už jste nám vypověděl, a zkusíme zjistit, zda jste si nevzpomněl na něco víc.“

„Jak si přejete,“ tuhle konverzaci však chci začít já, „ale nejdříve mi vy odpovíte na pár otázek!“ schválně jsem použil tvrdší hlas.

„Já?“ podivil se policista. Psycholožka začíná být pozornější.

„Tak se ptejte, ale nevím, zda budu mít pro vás správné odpovědi.“ Bohužel, to mě napadlo taky a je to jediná proměnná.

„Má otázka by měla být jednoduchá. Proč se o tento případ starají lidé z nadnárodních okruhů?“ Na policistovi je vidět, že ho otázka dosti překvapila. Delší dobu jen mlčky sedí. Až po dvou dlouhých minutách pokračuje v rozhovoru.

„Jednou bychom vám to stejně museli říct. Vy jste jediný, kdo přežil setkání s členem jejich gangu. Ostatní zmizeli, umřeli nebo byli vydíráni, aby nic neřekli. Nebylo čeho se chytit. Nyní doufáme, že se to s vámi dotáhne do konce.“

Rozhlížím se po celé místnosti, každému zvlášť se podívám do očí. Vidím strach, ale i odhodlání a jistou míru odvahy.

„Dobře, děkuji. Více nepotřebuji vědět. Takže, co byste se mě rád zeptal?“ a smířlivě se na něj usmívám.

Zbytek rozhovoru, nebo zdali mohu říci – výslechu, probíhal jako obvykle, až na to, že jsem byl daleko otevřenější a říkal toho o malinko víc. Nyní už ví opravdu vše. Uběhla asi hodina a půl a „návštěva“ odchází.

Jelikož na pořadu dne již nic není, vytahuji ze šuplíčku karty. Policisté se jen pousmějí a přisedají si. Jsme v půli hry, která se zdá být nadějnou pro mě, když mi zvoní mobil. Kouknu se na display: „Skryté číslo“. Nechápu to, protože toto číslo mám nové a vědí ho jen moji nejbližší. Zvoní již minutu, když se odvažuji ho zvednout.

„Haló?“ říkám trochu roztřeseným hlasem, „Kdo volá?“

„To tě nemusí zajímat, ty už stejně určitě víš!“ Ano, opravdu je mi jasné s kým mám tu čest.

„Ihned pošli ty fízly z pokoje ven!“

„Jak víte, že …“

„Neptej se a udělej to!“ Nemá význam odporovat. Můj pokoj nejspíše sledují. Policistům jen posunkem naznačuji a oni odcházejí na chodbu.

„Správně. Vidím, že se na vás lze spolehnout.“ a ironicky se zasmál. Nyní už je opravdu jisté, že jsem více než dostatečně sledován.

„Vzpomínáš si na tu sestřičku? Jmenuje se Eliška.“

„Ano, z Děčína, co je sní?!“ Jestli se jí kvůli mně něco stane, v životě si to neodpustím.

„Zatím nic, ale upozorňuji – ZATÍM!“

Nemám na vybranou. „Udělám cokoliv, co budete chtít, jen jí proboha neubližujte!“

„Zítra v 22:00 zpátky v Děčíně. Sám! Sejdeme se za východním nádražím!“

„Vlakovým?“ ptám se jen pro upřesnění. Můj hlas musí prozrazovat mé zoufalství.

„Ano…“ a telefon je hluchý.

Jsem v koncích. Vůbec netuším, co mám dělat. Jestli tam pojedu sám, určitě mě zabijí. Tahle noc bude dlouhá, musím všechno promyslet …

 

Souhrn uplynulých 24 hodin

Z nemocnice jsem utekl po hromosvodu, který vede hned vedle pokoje, v němž jsem byl hospitalizován. Samozřejmě jsem se převlékl do civilního oblečení, jež jsem měl ve skříni. Do Děčína jsem dojel vlakem už ve 3 odpoledne (EC – Eurocity špatně kontrolují). Jenže do 10 hodin večer je ještě fůra času a tak se musím někde schovat, aby mě nikdo nenašel.

Zatoužil jsem jít domu. Nic neřešit a užívat si pomalu jdoucího života naplno. Ale je pozdě. Musím tuto hru dohrát do konce – mého, nebo jejich.

21:45 – procházím se již na smluveném místě. Stále mám čas si to rozmyslet a ukrýt se, jenže nikdy jsem před ničím neustoupil a tak s tím nechci začínat ani teď. Na nádraží vysedává také i několik bezdomovců. Jeden z nich se zvedá a směřuje ke mně. Snažit se mu vyhnout nemá význam.

„Dobrý den, mladý pane.“

„Dobrej!“ spíše syknu.

„Neměl byste, prosím vás…“ při této větě se mi otevírá příslovečná kudla v kapse. Samozřejmě je mi jasné, co pokračuje: „…deset korun? Hodně byste mi tím pomohl.“ A sáhl mi na rameno.

„Bohužel,“ ani mě to nijak nemrzí, „ale jsem úplně švorc.“ A znechuceně jeho ruku ze svého ramena shazuji.

„Nevadí, mladý pane, a cigaretka by nebyla?“

„Nekouřím!“ a tak trochu se na něj ironicky usměji a odcházím. Instrukce jsou, že se sejdeme ZA východním nádražím. Jen doufám, že vše vyjde podle plánu …

22:00 – čekám, kde se za nejbližším rohem objeví tmavé auto, nebo černě odění lidé, aneb jak jsou gangsteři vždy vyobrazováni. Nic. Nikdo takový, jen opět přichází onen bezdomovec. Odvracím hlavu na druhou stranu. Doufám, že jen projde kolem. Mýlím se.

„Mladý pane, právě vám ujel vlak.“ s úsměvem konstatuje ten zarostlý pán menšího vzrůstu, oblečen do potrhaných kalhot, špinavé větrové bundy a prodřených bot.
„Na vlak nečekám a vůbec, nemusíte o mě mít starost!“ už by konečně mohl odejít.
„Já vím.“ řekl a stále s úsměvem na rtu odrhuje část bundy. Něco kovového se zalesklo v záři pouličních lamp a než se stačím rozkoukat, drží v ruce pistoli.
„Jestli pán bude ráčit se mnou.“
Mohl jsem čekat nějaký podraz. Tohle mě však překvapilo na plné čáře. Nejvíc ze všeho mě ale děsí ten jeho neustálý úsměv. Je však zřejmé, že mě nemá zabít, ale někam dovést.
„Kam mě vedete?“
„Uděláme si malý výlet po okolí. Rabštej určitě znáš, že?“ a z plných plic se sarkasticky zasmál.

 

Rabštejn, respektive zřícenina hradu se nekoná. Vystoupili jsme ve stanici Veselé pod Rabštejnem a teď si to štrádujeme nějakou lesní cestou. Začínám mít strach. Stačí jedna chybička, jediná neopatrnost a všechno skončí špatně – pro mě, samozřejmě.

Můj společník po výstupu z vlaku nepromluvil ani slovo. Tiše mě jen vede lesem, nevím vůbec kam. Asi po pěti minutách vystupujeme na mýtinu rozdělenou na dvě části cestou – respektive vyjetými kolejemi, zřejmě od traktoru. Času na sledování cesty mám více než dosti, jen doufám, že mi to bude co platné. Všímám si rozpadlého domu mezi stromy. Byl by to super úkryt.
„Zastav se!“ znenadání mi poručil můj průvodce. Beze slova odporu uposlechnu příkaz. Vyndává mobil a někomu volá.
„…Jsme na místě. Vše dle plánu!.“ A telefon opět uklidil do kapsy. Očekávám příjezd nějakého auta, nebo že někdo vyjde z lesa. Marně však. Až po dlouhé čtvrt hodině se opět začíná něco dít.
„Pokračujeme v cestě!“ a ukázal mezi dvě větší křoviska. Vede tu vyšlapaná cestička. Jdu tedy přesně dle příkazu. Když se letmo podívám na svého průvodce, nevidím u něj v ruce zbraň. Nejspíš si je příliš jistý tím, že neuteču. Bohužel je to pravda. Nejde mi tu o sebe ale o tu sestřičku Elišku. Modlím se, zda jí neublížili.

Po krátké a úmorné cestě další částí lesa jsme došli k prapodivným kopečkům asi 5 až 8 metrů vysokých. Řekl bych, že jsou to nějaké zásobárny vody, protože nahoře měli betonové kvádry s pumpami. Všechny je obcházíme, a když míjíme poslední, vyrůstá před námi ze země polorozpadlý dům. Čím blíže se k němu blížíme, tím více Airsoftových kuliček se tu kolem povaluje. 

Vcházíme do té zříceniny domu. Velice mě překvapilo, jak dům vypadá uvnitř. Bál jsem se, že vnitřek bude vypadat stejně jako venek, avšak spletl jsem se. Až na pár prasklin a nedostavěné části střechy byl v překvapivě dobrém stavu. Stoupáme do prvního patra a únosce mě zavádí do jedné z místností. Uprostřed stojí židle a vedle ní klubko smotaných provazů. 
"Sedni si!" dostávám příkaz a samozřejmě jsem uposlechl. Nemám jediný důvod po tom všem kazit to, čeho jsem dosáhl...

Z venku se ozval motor auta. Nějaký diesel dle hlubokého tónu motoru. Zaslechl jsem hlasy a třísknutí dveřmi při zavírání. Rozhovor se již ozývá ze schodů. Několik lidí vchází do místnosti. Jelikož zde není žádná lampa, několik z nich (zřejmě bodyguardů) sáhlo jako na povel do náprsních kapes a baterkami osvětlilo místnost. Přistoupil ke mě muž v černém kabátu a klobouku. Na nohou měl obuté boty z pravé krokodýlí kůže. Ukázal rukou na mě a s posměšným tónem se zeptal:
"To je ta krysa, jež mi popravila bratra?" 
Všichni se taktéž pousmáli. Začal mi z nich jít mráz po zádech.
"Ty jsi mi zabil bratra, já zabiju tebe!" Z jeho slov číší nenávist a zlost. 
"A co ta sestřička?" potřebuji zjistit co s ní je.
"Myslíš mou neteř? Zahrála to ale dobře, že?" a propadl v hurónský smích. Nemohl jsem tomu uvěřit. Přece by něco takového ... V tu chvíli vstoupila i ona dovnitř. Lepší triumf si proti mě nemohli připravit. 

Při vstupu o mě nezavadila ani pohledem a rovnou přistoupila ke svému strýci. Podívala se mu do očí, pousmála a teprve tehdy se otočila i na mne. Mírně sklopila hlavu a veškeré ty jiskry, které měla v nemocnici v obličeji, byly tatam. Z očí ji sršel oheň. 
"Tohle je za mého otce!" a opět se otočila na bosse. Ani jsem si nevšiml příchodu druhé dívky. Nevím, kdo to je, ale vypadala dosti vyděšeně. Přistoupila k Elišce, tedy pokud i to jméno nebylo falešné, a zeptala se velice tichounce: 
"Nechce se mi tu být. Mohu jít do auta?" Eliška ji odmítavě pokývala hlavou. Schovala se tedy do rohu. Bylo na ni vidět, že je jí to vše protivné. 

"Přestaneme to tedy prodlužovat. Právě jsi zjistil, že jsme tě celou dobu měli v šachu, ať už se stalo cokoliv." Přiblížil se ke mě a pokračoval ve svém monologu. "Tím, že jsi prachsprostě zabil mého bratra, skončil okamžitě i čas tvého života. Začni odříkávat modlitbu. Zbývá ti méně než 5 minut!" a rukou ukázal na dva v místnosti stojící muže. Všichni ostatní se jali odcházet. 
"Martino, dcerko má, pojď se mnou, zde již není čím a hlavně KÝM se zabývat." Teprve nyní se dívenka z rohu pohnula. Prošla kolem otce, přičemž odrazila jeho ruku, kterou na ní chtěl položit. Seběhla schody a již nebyla vidět. I boss pomalu začal scházet dolu. Na posledním schodu se otáčí, pohlédne mi do očí a odchází. 

"Tak a je konec." vynořilo se mi v hlavě. 
První gorila si z podpažního pouzdra vytáhl zbraň zatím co druhý si stoupl do dveří a čekal. Po patřičném přezkoušení zbraně byl konečně spokojený s jeho stavem a namířil mi na hlavu. V tom ho vyrušil ten druhý: 
"Neblázni! Jdi o dva metry dál nebo si ušpiníš to nové sako. To by šéf nebyl moc spokojený kdyby ti musel pořizovat nové!"
První se na sebe podíval. Poodstoupil o více než dva kroky zpět. 
"Díky, já tě tu nemít, tak mě tenhle šmejd zašpinil od hlavy k patě!" a opět na mě namířil.
"Stihl jsi tu modlitbu? Jestli ne, je pozdě!" Naposledy jsem polknul sliny, ačkoliv jsem měl v ústech saharu. Zavírám oči a klopím hlavu dolu. Naposledy myslím na vše ve svém životě a na možnou záchranu. Poslední údery srdce. Cvaknutí uzávěru zbraně. Kapička potu stékající po tváři. Z čistajasna se ozve velice hlasitý výstřel ...

Kde je to světlo? Každý vždy mluví o světlu na konci tunelu. Opět otevírám oči a zjišťuji, že jsem stále mezi živými. Otáčím hlavou doprava a vidím něco nepředstavitelného. Oba bodyguardi leží na zemi s dírou v hlavě. Ta rána tedy nepatřila mě. Dívám se opačným směrem, oknem ven, a vidím lehký odraz světla v křoví. Plán, jak se zdá, nakonec vychází ... 

Chcete pokračování příběhu? Napište mi do komentářů, jak se vám tento příběh líbí a pokud mne přesvědčíte, bude pokračování. :)

TOPlist