Vyhašuji soutěž: Úkolem je vymyslet jméno pro mou novou knihu. Název musí být výstižný, ale nesmí být již použit u jiné knihy. Nesmí být vulgární, ani porušující jakákoli licenční práva někoho jiného. Vítěz bude mít tu poctu a bude uveden v knize na první straně.
Finding Rose
Jedné letní sobotní noci roku 1996, kolem 22. hodiny večer, se v temných ulicích New Yorku ztratila sedmnáctiletá dívka jménem Rose. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Policie se dva a půl roku marně snažila najít nějaké stopy o osudu této dívky. Případ byl odložen a zapomenut. Bylo to právě 15 let od chvíle, co se Rose ztratila, když v domě její matky Elisabeth zazvonil telefon.
Bylo to právě 15 let od chvíle, co se Rose ztratila, když v domě její matky Elisabeth zazvonil telefon.
„Tady Elisabeth Petersnová, co si přejete?“ zvedla sluchátko a pronesla.
Elisabeth byla žena v důchodovém věku. Zcela prošedivělé vlasy a vrásčitá tvář umocňovali její stařeckou shrbenou postavu. Od té doby, co se Rose pohřešuje, je Elisabeth hodně uzavřená a mluví jen se svými nejbližšími.
„Vím, co se stalo s vaší dcerou.“ pronesl chladný, cizí hlas, aniž by se člověk, jemuž onen hlas patřil, představil.
„To bude asi omyl. Spletl jste si číslo.“ odpověděla bez zaváhání Elisabeth a chtěla položit sluchátko, ale neznámý člověk pokračoval.
„Jmenovala se Rose a ztratila se v sobotu 8.července roku 1996. Věříte mi?“
Při těchto slovech se Elisabeth znovu rozpomínala na svou nezvěstnou dceru. Do očí se jí začaly hrnout slzy.
„Co chcete?“ přemohla vzpomínky a zeptala se.
„Nebojte se. Já nechci žádné peníze ani nic podobného. Mně postačí, když budou zlí lidé potrestáni.“
„A proč do toho taháte mě a mou rodinu a … a Rose? Kdo vlastně jste?“ Elisabeth už se přestala ovládat a skoro až hystericky křičela.
„Nejdříve se uklidněte. Dnes Vám neřeknu, kdo jsem a proč potřebuji Vaši pomoc. Časem se vše dozvíte. Nyní je důležité, abyste mi věřila.“.
V onom cizím hlase bylo něco, co se vkrádalo do mozku a rozhodovalo za ni. Elisabeth se snažila vzepřít, ale nakonec podlehla a souhlasila.
„Jak Vám teda mohu pomoci a co víte o Rose?“
„Zítra Vám přiveze poslíček obálku s fotografiemi. Toho poslíčka se na nic ptát nemusíte, on nic neví. To bude pro dnešek vše. Zítra se znovu ozvu. Nashledanou.“
„A co …“, Elisabeth se chtěla ještě na něco zeptat, ale telefon byl hluchý.
Když Elisabeth položila sluchátko od telefonu, hlavou jí letěla spousta myšlenek. Otočila se a zamířila si to svou pomalou rozvážnou chůzí ke svému oblíbenému křeslu. Jakmile dosedla, od okna. jež se nacházelo na druhé straně pokoje, se odlepila postava a usedla na pohovku. Byl to její syn Thomas. Byl vysoký a měl štíhlou, ale svalnatou postavu. Když Rose zmizela, bylo mu 10 let a velice její ztrátu nesl. Nyní studoval na soukromé univerzitě ve Washingtonu. Jako jeden z mála prospíval s vyznamenáním a byl považován za nejchytřejšího z celé školy.
„Kdo ti telefonoval, mami?“ zeptal se Elisabeth, jeho matky.
„Nepředstavil se, ale říkal, že ví něco o Rose.“ tiše odpověděla Elisabeth a celý zbytek dne bylo v domě ticho, až vražedné ticho.
Večer oba nemohli usnout. Když už usnuli, nebyl to plnohodnotný spánek a několikrát se během celé noci vzbudili. Když se Thomas jako první ráno probudil, byl celý rozlámaný a bolelo ho celé tělo. Rozhodl se, že matku budit nebude a nechá ji pořádně vyspat. K snídani si připravil toasty a ovocný čaj.
Elisabeth se probudila o hodinu déle než Thomas, okolo deváté hodiny. Avšak na rozdíl od Thomase se cítila trochu lépe. Na snídani měla cereálie s mlékem, které ji velice chutnali. Teď už ale oba čekali na poslíčka, který měl přijet s obálkou.
Desítky minut nikdo nepromluvil ani slovo, ale kdyby jim někdo mohl číst myšlenky, zjistil by, že oba mysleli na to samé, ale každý s jiným názorem na věc. Thomas měl radost. Opět se oběvilo možné vodítko k jeho zmizelé sestře a on se nehodlal vzdát. Vždy, když se něco oběvilo, sebemenší stopa či náznak nějakého důkazu, že jeho sestra žije, nebyla překážka, jež by mu zabránila, vydat se její cestou. Nakonec se u většiny z nich ukázalo, že jsou mylné. Jen pár jich zůstalo nedopátraných do konce.
Ale Elisabeth začala silně pochybovat o reálné šanci, že by její dcera žila. Byla už moc stará a nechtěla si procházet znovu těžkými útrapami, jež jí doprovázeli více než 6 dlouhých let ode dne, kdy Rose zmizela.
Zvonek. Oba sebou trhli, ale ani jeden z nich nešel otevřít. Znovu zazvonění. Thomas se postavil a nejistím krokem zamířil ke dveřím. Než k nim došel zazvonil neznámý návštěvník na zvonek ještě jednou. Thomas odemkne a otevře.
Ihned se uklidnil. Byla to postarší sousedka a nikoliv očekávaný poslíček.
"Copak potřebujete paní Morrisová?" Zeptal se Thomas.
Paní Morrisová měla velice milou povahu. Nikdy by ho nenapadlo být vůči této stařence neslušný. Jeden pohled na její starou, vrásčitou, ale přitom přívětivou tvář a připadal si každý jako v pohádce. Ano, paní Morrisová se dala přirovnat k babičce z pohádky.
"Jen jsem se přišla zeptat, proč tvoje máma nebyla včera večer u Douglasových na oslavě Frankových 60 narozenin. Všichni ji tam očekávali. Je v pořádku?"
Thomas chvíli nevěděl co říct. Nemělo význam říkat ji pravdu a tak si něco vymyslel. "Víte, matce nebylo dobře od žaludku. Za to asi může včerejší oběd, nejspíš jí nesedl. Moc se omlouváme, že jste měli starosti."
"Ale doufám, že to nebylo nic vážného. To by mě bylo líto." paní Morrisová měla opravdu velké starosti.
"Ne to ne, už je jí dobře, ale pořád odpočívá."
"Tak ji ode mě pozdravuj a že ji přeji, ať se rychle zotaví." popřála a rozloučila se.
"Mějte se hezky paní Morrisová. Nashledanou." rozloučil se Thomas, zavřel dveře a usedl zpět na pohovku.
"Kdo to byl Thome?" ptala se Elisabeth.
"Paní Morrisová. Ptala se proč jsi včera nešla na oslavu Frankových 60. narozenin. Tak jsem jí řekl, že ti bylo špatně."
"Úplně jsem na to při tom všem zapomněla." uvědomila si, "Dobře jsi to udělal." a pohladila ho po krátkých hnědých vlasech jako tolikrát předtím. Teď to však bylo odtažitější než kdy dřív a musela se ovládat aby se celá netřásla.
Uběhlo 23 minut a venku bylo slyšet zastavovat velké auto, nejspíš dodávku. Opět se jim rozbušilo srdce. Thomas už jen čekal až se ozve zvonek, aby mohl jít otevřít. Uběhly dvě dlouhé nesnesitelné minuty, když najednou se zvonek opravdu rozezněl. Thomas šel opět otevřít.
Než otevřel, zhluboka se nadechl. Stál tam mladík ne starší 25 let, oblečený do klasické modré uniformy jakou nosí všichni poslíčci.
"Dobrý den, mám zde zásilku pro Elisabeth Petersnovou. Bydlí zde?", zeptal se.
"Ano, to je moje matka." vysvětlil Thomas.
"Takže bych poprosil jeden podpis na formulář a můžete si to vzít"
"Hotovo, zde máte zásilku. Nashledanou" odevzdal malý balíček a rozloučil se.
"Děkuji, nashledanou" odpověděl Thomas zírajíc na nevelký balíček, jež mu poslíček podal.
Teprve až za 2 minuty se Thomas vrátil zpět do domu, zavřel dveře a posadil se pohovku. Balíček přitom položil na stůl mezi sebe a Elisabeth.
Dlouhou dobu tam jen tak seděli a koukali na sebe a na balíček. Iniciativy se chopila Elisabeth. Vzala balíček do rukou, roztrhla pásku a otevřela ho. Bylo tam několik fotek. Elisabeth si je jednu po druhé prohlížela a poté je podávala Thomovi. Ale ani ona, ani on nevěděli kdo na fotkách je. V tom zazvonil telefon. Elisabeth ho zvedla.
"Elisabeth Petersnová, přejete si?" pronesla monotóně.
Opět se ozval ten cizí hlas, "Dobré odpoledne, počítám že balíček už dorazil"
"Ano, dorazil." odpověděla Elisabteh, "ale nikoho na těch fotkách neznáme. Co mají znamenat?"
"S tím jsem počítal." zaznělo zakašlání a poté neznámý pokračoval, "Fotky máte zezadu očíslované, podívejte se na fotku číslo jedna."
Thomas ji našel a položil na stůl tak, aby na ni oba viděli.
"Stojí tam tři muži u červeného BMW. Ten nalevo je Pedro Chuarez. Patří mu největší kokainová pole na východním pobřeží. Za posledních 5 let na tom on sám vydělal přes 450 milionů dolarů. Muž napravo je John Frederick Nemecz. Jeho předci pochází z Evropy, přesněji z Polska. Zde v New Yorku se stará o policii. Zařizuje, aby po něm a po lidech, jež on určí nešla ani FBI, ani CIA či obyčejná městská policie. Proto jim všechno prochází."
"A co ten uprostřed?" vyzvídala Elisabeth.
"Nakonec ten černoch uprostřed je bratr amerického prezidenta."
"Počkat," to ji trochu nedávalo smysl, "To mi chcete namluvit, že prezidentův bratr se paktoval s nějvětšími gangstery na pobřeží? To není možné!"
"Uklidněte se, vezměte si fotku s číslem 3."
Thomas se na fotku zadíval. Byla na ní žena okolo 25-30 let. Když se na ní pořádně zadíval někoho mu připomínala.
"Na té fotce je Rose?" neudržel se a skočil do rozhovoru.
"Vy jste kdo?" znevážněl cizí hlas.
"To je Thomas, můj syn a bratr Rose. A teď odpovězte, je to opravdu Rose?"
Neznámý volající si dával načas než odpověděl, "Ano, to je vaše dcera Rose. Tato fotka byla pořízena před 4lety v Mexiko City."
Elisabeth zároveň zamrzlo i poskočilo srdce. Její dcera žije! Jenže jak žije - mezi nejhoršími mafiány na kontinentu.
"Víc vám toho teď po telefonu říci nemohu. Musíme se sejít"
Oba dva ještě zaskočení předchozí zprávou se na sebe podívali s očima otevřenýma jak nejvíc to jen šlo. Právě se dozvěděli, že Rose žije, ale musí se sejít s tím tajemným mužem, pokud to byl muž. Nevěděli kdo to je a co od něj čekat.
"kdy a kde?" převzal iniciativu Thomas.
"Za 3 dny. Přístav Porto de Mexico City."
"Mexico City? Za tři dny? Zbláznil jste se?"
"Thomasi, klid." uklidnila Elisabeth rozvášněného syna. "Tady v new Yorku by to nešlo?"
"Ne, do New yorku mi byl zakázán vstup. Zdejší mafie mě má na prvních místech v žebříčcích hledanosti. Neptejte se proč!"
"Okey, takže Mexico City za 3 dny. Jak vás tam najdu když nevím kdo jste?"
"Thomasi a co já? Nemůžeš mě tady nechat samotnou!" Elisabeth tekly po tvářích slzy.
"Mami," začal Thomas konejšivě, "Bude to velký psychický nápor a hlavně co si pomyslí naši přátelé a sousedi, když oba najednou zmizíme? Musíš tady zůstat. Bez tebe budu rychlejší a pohyblivější."
"Elisabeth," vložil se do rozhovoru těch dvou neznámý, "opravdu bude lepší když zůstanete. Nikdo neví co se může stát. Ani já ani Thomas nebudeme v bezpečí."
"Ale jedná se o mou dceru!"
"Stejně jako o mou sestru!". po Thomasovo slovech se rozhostilo ticho.
Přerušil ho až hlas neznámého. "Takže domluveno. Nehledejte mě, já se vám ozvu. nashle."
Porto de Mexico City, o tři dny déle
Thomas přiletěl ranním spojem New York - Washington DC - Mexico City. Ubytoval se v jednom zapadlém hotelu na předměstí. Myslel si že to bude lepší, když nebude ve středu města. "Tam by mě hned našli, pokud by mě hledali." pomyslel si.
Když po ubytování a časném obědu vyrazil do přístavu, nevšiml si stínu, jež se na něj nalepil.
Sledoval ho až do přístavu, kde se však ztratil v davu rybářů. Thomas nevěděl, kde na neznámého má čekat. Vybral si venkovní terasu hospůdky "U třech ploutví", samozřejmě napsáno španělsky.
Thomas byl otočen a koukal se kolem sebe na rybáře, kteří zde vykládali ryby, na obyčejné lidi, jež ty ryby kupovali. Ani si nevšiml, že se k jeho stolu někdo posadil. Když se otočil zpět, lekl se. Před ním seděl prošedivělý stařík, mohlo mu být kolem 75.
"Dobrý den, já jsem váš neznámý." představil se, "Jmenuji se George Simonson."
"Těší mne, Já jsem Thomas."
Stále v rozpacích na něj zíral. Po chvilce si to uvědomil a začal se ovládat.
"Omlouvám se za ty telefonáty, ale jinak to opravdu nešlo."
Thomas si George pořádně prohlížel. George byl o hlavu menší než on a taky měl o pár kil navíc. Kratší hnědé vlasy a šedivé oči úplně seděli k jeho postavě. Nebyl zavalitý ani tlustý, jenže ani opak se o něm nemohl říct. Ale Thomasovi na něm něco imponovalo. V tu chvíli by nedokázal popsat, co to bylo, avšak bylo to tu. Začal mu důvěřovat.
"Co víte o Rose?", Thomas neplýtval časem a přešel hned k tématu.
"Pssst, zbláznil jste se?", Georgovi se na čele objevilo několik kapek potu, "Nemůžete tady takhle řvát. Lidé, domy, auta a dokonce i krysy tu mají uši a pusu. Podsvětí se dozví, co jste řekl, ještě dřív, než to ve skutečnosti vyslovíte. To, že jsem vybral toto místo jako bezpečnější neznamená, že je bezpečné zcela."
Thomasovi se zrychlil dech. To opravdu nechtěl. Hned na samém začátku mohl všechno zkazit.
"Ale dobrá, chcete-li hned k tématu, můžeme začít"
Ještě jednou se George rozhlédl po přístavu a ldyž nezpozoroval nic nápadného, otočil se zpět na Thomase.
"Jde o to, že potřebuji někoho mimo. Vy jste na to úplně nejlepší. O něco vám jde, ale přitom vás nezajímá všechno okolo. Já vám to stejně povím. Když vás chytnou, bude jim jasné, kdo za tím stojí.
Omlouvám se jestli se vás nějak dotknu, ale o vaši sestru mi nijak nejde. Já jen chci, aby tento kartel šel k zemi."
"Bylo mi jasné již od začátku, že to nebude jen tak. Proč ho ale nenapráskáte na FBI?"
"Vám to asi nedochází co?" podiveně se zasmál George, "FBI je prohnilá. Proč myslíte, že nikdo nenšel vaši sestru? Oni o ní věděli moc dobře kde je, ale právě proto se tvářili, že ji nenašli."
"To nemůže být pravda!" Thomas zase začal rudnout. Přece nemohlo být možné, že by tohle FBI udělala?
"Uklidněte se, Thomasi. V tomto státě již delší dobu nefungují věci tak, jak by měli. Později, až bude čas, vám ukáži federální spisy. Všechno to uvidíte černé na bílém." Opět se ohlédl po přístavu. Nyní však jeho tvář ztvrdla v kámen. Pomalu se otočil a skoro zavřenými ústy dodal: "Teď se musíme na chvilku rozejít. V pokoji to vše máte vysvětlené v dopise. Večer se za vámi pokusím přijít. Teď mne však nesledujte ani nenásledujte."
Vstal a odešel.
Thomas se snažil v davu lidí poznat, čeho se George tak polekal, avšak nic zvláštního neviděl. Ještě 10 minut klidně seděl. Poté mávl na číšnici, zaplatil (nezapomněl na dížko) a šel na hotel. Stále se otáčel a kontroloval, zda-li ho někdo nesleduje. Měl pocit, jako by na něm spočívali cizí zraky. Když došel do hotelu, oddechl si.
Po příchodu do pokoje si všiml balíčku na posteli. Jak to asi dělá, že se dostane všude tam, kam chce, pomyslel si.
Nejdříve stáhl rolety na všech oknech v pokoji a teprve pak se začal zajímat o balíček.
Obsahoval dopis a revolver.
"Co to sakra....?" vyletělo mu z úst. K revolveru byl i balíček se 100 náboji a s přilepeným lístečkem - Opatrně!!
Revolver raději nechal v balíčku a vyndal dopis. Rozbalil ho a začal číst.
"Pokud čtete tento dopis, museli jsme se z neočekávaných důvodů rozdělit. Proto vás žádám, abyste dopis nečetl nahlas a ihned po přečtení spálil. Nevím co všechno víte, respektive co jsem vám stihl povědět a tak začnu od začátku.
Ačkoliv jsem vás kontaktoval kvůli vaší sestře, o ní mi ani zdaleka nejde. Mým cílem je zničit kartel, v němž se vaše sestra nyní nachází. S tím mi musíte pomoc vy. Vám jde o sestru, takže v případě nezdaru já nic neztratím. Omlouvám se za to, co jsem napsal, ale chci, abyste věděl pravdu hned na začátku.
Nyní k vaší sestře. Je to 15 let, to jste se nedivil, že policie nic nezjistila? Ve skutečnosti to policie zjistila velice brzy, jenže stejně jako je hniloba v lese, tak i FBI je prohnilá a veškeré záznamy stáhla. Proto se k vám nikdy nic nedostalo. Stáhla to proto, že vaše sestra zaujala Pedra Chuareze a ten si zajistil její únos. O policii se postaral Nemecz.
Když se podaří můj plán, získáte sestru zpět, ale nezapomeňte, 15 let je dlouhá doba a Rose se změnila. Má s Pedrem 2 děti - tříletou holčičku Barbaru a 7 letého syna Karlose. Děti s ním nemá z donucení... Už vám to dochází? Doufám, že ano. Proto vás prosím, nedělejte si velké naděje. Svůj plán vám vysvětlím až ve správnou dobu.
V balíčku jste si také musel všimnout Revolveru s náboji. Ten je pro vás. Střílet umíte, to jsem si zjistil. Užívejte ho opatrně a nikde s ním zbytečně nemávejte. To, že máte zbraň, tady vůbec neplatí.
S pozdravem, Váš neznámý známý."
Thomas si dopis pročetl ještě jednou a poté ho dle instrukcí spálil. Když popel vyhodil do koše, lehl si na postel a přemýšlel. George má pravdu. Je to už 15 let a Rose se mohla změnit. Co když na ně úplně zapomněla? Má význam ji vůbec hledat?
Raději o tom přestal přemýšlet a rozhodl se spát. Večer se má sejít s Georgem a může se to protáhnout do noci.
Když se po několika hodinách probudil, venku už bylo šero. Zašel do koupelny a vlažnou sprchou se dokonale probudil. Ne, že by to přímo chtěl, ale teplejší voda prostě netekla. Oblékl se a před odchodem si opět zkontroloval všechny své věci. Vše se zdálo v pořádku a Thomas mohl vyrazit.
Před hotelem si uvědomil, že ani neví, kam má jít. S Georgem si nedomluvili žádné místo setkání. „Však on si mě najde“ pomyslil si Thomas a vyrazil směrem k centru. Cestou se stále ohlížel, protože se mu opět zdálo, jako by ho někdo sledoval. Prošel několika obchody se suvenýry, oblečením, hudbou a opět svou cestu zakončil v restauraci. Objednal si pivo a usedl ven na terasu. Obloha již byla tmavá a začaly se objevovat hvězdy. Asi po 20 minutách, při druhé sklenici piva, upoutal jeho zrak malý chlapec, jež na něj mával. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikdo jiný si chlapce nevšímal. Dopil tedy zbytek piva, zaplatil a šel směrem k němu. Když k němu došel, chlapec mu do ruky vrazil kousek papírku, na němž bylo cosi napsáno a bez rozloučení zmizel. Thomase už to nějak moc nepřekvapilo. „To jsem mohl čekat“ proběhlo mu hlavou a ušklýbl se. Rozevřel papír a s menšími potížemi přečetl, co mu bylo posláno:
„Za 30 minut po doručení u kostela Sv. Marie“
Thomas přesně věděl, kde ten kostel je, protože kolem něj již jednou šel. 30 minut je tak akorát, aby k němu došel. Nemeškal tedy a šel. Cestou kontroloval čas na svých hodinkách. Když trochu zadýchaný dorazil k danému kostelu, zjistil, že to zvládl za 23 minut a 49 vteřin. Usmál se a polohlasem sám pro sebe řekl: „No vidíš, ani jsi nemusel tolik pospíchat.“ Dveře do kostela začali vrzat a otevřeli se. Dál se nic nedělo. Thomas tedy převzal iniciativu a šel se podívat dovnitř. Jakmile došel ke dveřím, spatřil za nimi stát osobu. Zpomalil chůzi, ale stále šel blíže. Když těmi dveřmi prošel a jeho zrak přivykl tmě v kostele, okamžitě rozpoznal Georgovu tvář.
„Dobrý večer přeji“ s úsměvěm přivítal Thomase a ten mu stejně vřele odpověděl: „Dobrý večer i vám. Mohu se zeptat, proč ta náhlá změna plánu?“
Georgův úsměv se vytratil. „Někdo nás sledoval. Po našem rozchodu mě přes hodinu někdo pronásledoval, než jsem se mu v uličkách Mexico city ztratil.“
Thomas se kolem sebe rozhlédl a nejistým hlasem se zeptal, „A jste si jistý že mě nikdo nepronásledoval?“
„Tím si jsem úplně jist, že vás někdo pronásleduje a hlídá,“ zasmál se Thomasovo otázce, „proč myslíte, že jsme teď tady?“ a ukázal směrem do kostela. Thomas popošel více dovnitř a George uzavřel dveře.
„Nyní mne musíte co nejrychleji a nejpotišeji následovat.“ zašeptal a rychlostí velice obdivuhodnou na takového staříka se vydal na druhou stranu kostela. Thomas ho následoval. Došli až k oltáři, když George ukázala na zem. Thomas se tam podíval a uviděl koberec. Neptal se a pomohl mu ho srolovat. Pod ním byly padací dvířka. Oba je zvedli a George mu ukázal, že má jít první. Thomas bez jediného slůvka poslechl, ačkoliv mu bylo divné, jak cheGeorge dát zpátky dvířka i koberec. Otočil se a uviděl, že se baví s knězem. Ten pak dvířka potichu zavřel a narovnal koberec.
„Můžeme pokračovat?“ spíše jen řečnicky pronesl do ticha temné, jen slabounce osvětlené chodby. Thomas ho nechal jít prvního. V hlavě mu běhalo tisíce myšlenek, věděl však, že řešení všeho je už blízko, ačkoliv to bude stát ještě hodně sil.
Po necelých 5 minutách chozením v labyrintu se před nimi objevili další dveře. Prošli jimi a ocitli se v dobře zařízeném bytě v centru města.
„Celý dům je zapuštěn do skály, což nám dovolilo nabourat se do sítě katakomb vedoucích pod celým městem.“ Thomase to ohromilo.
„Co si dáte k pití?“ George otevřel velice dobře zásobený bar.
„Jin s tonicem, jestli mohu prosit.“
Thomas obdržel svou skleničku a George ho zavedl do své pracovny. Všude na zdech byly různé fotky, ústřižky z novin a k tomu všemu ručně psané poznámky. Nezasvěcěný (což byl i Thomas) by se v tom ztrácel. Byl z toho docela zmatený, dokud nenarazil na jemu známé fotky, na něchž by měla být Rose.
„To je …?“
„Ano to je vaše sestra Rose.“ vecně odpověděl George, „Už je vám jasné, že tu o vaši sestru jde opravdu jen okrajově? Pokud se nám to povede tak, jak bych chtěl, vyřídíme distribuci drog na celém jihu USA a v Mexiku. Také povstalci přijdou o polovinu zásob zbraní a mnoho, mnoho dalšího. Dochází vám to?“
„Takže mě vlastně zneužijete pro své plány!“ Thomasovi se trochu zrychlil tep.
„Snad jste to nečekal tak snadné?“ opět se zasmál George.
„Popravdě? Ne, ale to, co tu před sebou vidím, je až trochu moc!“
„Nebojte, nevyjdete z toho zas tak na prázdno.“
George přešel k dalšímu stolku, otevřel zásuvku a po chvilve štrachání vyndavá arch trochu ohořelých papírů. Listuje mezi nimi a podá Thomasovi jeden z nich. Přečte si jej.
„Ani si nedovedete představit, jak těžké pro mne bylo, zachránit tento úžasný materiál.“
Thomas dále listoval mezi jednotlivými listy až jeho zrak spočinul na několika známých jménech. Nic mu nedávalo smysl.
„Jste asi hodně překvapen, že? Nebojte i já byl. Kdo by očekával, že ministr obrany USA Peter Francis by s tím mohl mít něco společného. A není sám. Pokusím se vás zasvětit do nejdůležitějších milníků všeho, co víme a čeho chceme dosáhnout.“ George se na chvilku odmlčel a popošel k malému stolku v rohu místnosti. Usedl na jedno ze dvou křesel a Thomasovi letmým posunkem naznačil, aby učinil totéž. Bez jediného slůvka tak učinil stále držíc arch s dokumenty.
„Tak, můžeme začít. Před tím bych vás však poprosil o váš mobilní telefon.“ Thomas s nechápavým výrazem v obličeji zaštrachal nejdřív v jedné a poté v druhé kapse a vytáhl svůj mobil. Podal mu jej a němně sledoval Georgovy ruce, jak ho systematicky rozebírá a jednotlivé části pokládá na stůl.
„Máte štěstí, zdá se, že vás nestihly napíchnout.“ Nechali mobil ležet a George začal s vyprávěním.
„Před dvěma desítkami let jsem vypadal úplně stejně jako vy a další miliony obyčejných lidí. Měl jsem svou obyčejnou práci v kanceláři, rodinu… Obyčejný, ale šťastný život. O to vše jsem ve vteřině přišel a jediné, co mi zbylo, je můj prostý život. Má žena i mé děti padly za oběť při jedné z přestřelek v Dallasu. Skupina nějakých mladých gangsterů se nepohodla s dovozci drog. Když jsem se po půl roce dostal z nemocnice, všeho jsem nechal a myslel jsem jen na pomstu. Jednoho po druhém jsem je pomalu oddělal. Jenže nezůstalo to bez odezvy. Začali po mě jít i ostatní. Tehdy jsem měl hodně na mále, ale ujala se mě skupina, mohli bychom je nazvat odbojem, několika mě podobných lidí. Po bližším seznámení jsem zjistil, že většina z nich je hledaná za nejrůznější zločiny. Ale úkryt jsem potřeboval a nic jsem neřešil. Pomaličku se nám dařilo čistit město. Pak jsme však narazili na tvrdý odpor. Kartely se proti nám spojili. Biznys je byznis a stáli jsme je hodně peněz. Museli jsme ze států pryč. Před 9 lety jsme přišli na stopu něčemu hodně velkému. Podařilo se nám najít předního výrobce drog. Ovšem je zapletený nejen v drogách. Kupuje od americké armády zbraně a prodává je všude možně po světě, Afrika, Asie, Evropa… Do nedávné doby se orientoval čistě v palných zbraních, avšak před dvěma lety začal obchodovat i s Jadernými zbraněmi a to už je hodně nebezpečné. Potřebujeme se ho co nejdříve zbavit. Jakkoliv.“
..............................................................................................................................................................................
Nejnovější část vždy označená zeleně.
Další část příběhu očekávejte již brzy. :)