My book
Jedné letní sobotní noci roku 1996, kolem 22. hodiny večer, se v temných ulicích New Yorku ztratila sedmnáctiletá dívka jménem Rose. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Policie se dva a půl roku marně snažila najít nějaké stopy o osudu této dívky. Případ byl odložen a zapomenut. Bylo to právě 15 let od chvíle, co se Rose ztratila, když v domě její matky Elisabeth zazvonil telefon.
Bylo to právě 15 let od chvíle, co se Rose ztratila, když v domě její matky Elisabeth zazvonil telefon.
„Tady Elisabeth Petersnová, co si přejete?“ zvedla sluchátko a pronesla.
Elisabeth byla žena v důchodovém věku. Zcela prošedivělé vlasy a vrásčitá tvář umocňovali její stařeckou shrbenou postavu. Od té doby, co se Rose pohřešuje, je Elisabeth hodně uzavřená a mluví jen se svými nejbližšími.
„Vím, co se stalo s vaší dcerou.“ pronesl chladný, cizí hlas, aniž by se člověk, jemuž onen hlas patřil, představil.
„To bude asi omyl. Spletl jste si číslo.“ odpověděla bez zaváhání Elisabeth a chtěla položit sluchátko, ale neznámý člověk pokračoval.
„Jmenovala se Rose a ztratila se v sobotu 8.července roku 1996. Věříte mi?“
Soldier
Kráčí statisíce,
kráčí na smrt.
Jdou i miliony
Nevrátí se odtud.
Co je život vojáka
V porovnání s davem,
Co je život davu
V porovnání s lidstvem?
Tak vojáci kráčí vpřed
Peklu či nebi vstříc
Už je to spoustu let
Šel s nimi i můj strýc.
Revenge
Probouzí mě ukrutná bolest. Otevírám oči. Snažím se zaostřit zrak, ale všechno vidím jako v mlze. Opět vlna bolesti. Musím mít zlomená nějaká žebra a nějaké vnitřní zranění.
Vidím už lépe. Rozeznávám temné uličky Děčína. „Co se mi stalo?“proletí mi hlavou otázka, na níž nenalézám odpověď, zatím. Nemohu si vzpomenout na nic, co by vysvětlovalo, proč jsem takto zraněný a ležím špinavý na ulici.
Zašmátrám v kapsách, ale mobil nemohu najít.
„Pomóóóóc!“, můj chvějící se mrtvolný hlas mě vyděsí. Tohle nemohl nikdo slyšet. Zase se o sebe budu muset postarat sám, jako vždy. Jenže tentokrát to není nic běžného, nyní mi jde o život a já ještě nejsem připravený umřít. Ne teď!
Zvedám své rozbité tělo. Nikdy v životě jsem na tom nebyl tak bídně. Myslel jsem jen na pomstu a to jsem ještě nevěděl, kdo mi to udělal. To jediné mě drží nad propastí života a smrti. Zatím, co se snažím dojít někam, kde by mi mohli pomoc, vše se mi začíná vybavovat...